Lidová kultura obecně je pojem natolik široký, že obsáhne téměř každý fenomén, přetavený v našich tradičních poměrech do líbezné, rustikální podoby. Od ryze hmotných památek tradičního bydlení a architektury, přes vybavení domu lidovým nábytkem, keramikou, textilem a dalšími potřebnými předměty. Bezesporu sem patří lidový oděv, tradiční kroj v mnoha užitných i regionálních podobách, lidové umění v celé šíři artefaktů - dřevořezby, sklomalby, umělecké výšivky, kaligrafie.
A konečně celý okruh dokladů lidové duchovní kultury v čele s širokým proudem folklorních tradic. Ale ani zde obraz domácích kulturních památek nekončí. Vzpomeňme na odkazy verbální a písemné, lidové podání, vyprávění. Témat je mnoho ke sledování i následování. A je třeba pochvalně říci, že tyto hodnoty jsou v naší zemi velmi kvalitně a profesionálně chráněny, studovány a využívány.
Nelze si ale představit, že právě lidová kultura může přehlušit všechny ostatní kulturní složky. Zároveň ale připomeňme, že to byla právě tato sféra vyjadřování, která od dob národního obrození uměla ovlivnit celou šíři národního cítění, uvědomění a tvorby.Velká síla je i v oblasti sběratelské a muzejní. Je jen málo zemí v Evropě, kde je tolik různorodých muzeí a hlavně fondů, které sledují právě lidové tradice. Tomuto domácímu, specifickému proudu dala základ česká historie, sběratelství konce 19. století, ještě s akcentem národním, proudu, který vyústil ve známou Národopisnou výstavu Českoslovanskou roku 1895. Z ní se pak odvíjely další muzejní aktivity odborné i zájmové. Máme tedy jistý náskok před řadou jiných evropských zemí, kde se teprve v průběhu 20. století přišlo na to, že mizející svět tradic je nenahraditelný fenomén každého národa.
Přes soudobé problémy s udržováním tradic jsme na tom ve srovnání dobře - a nelámejme tedy hůl nad dnešní situací ani budoucností. Je logické, že v době počítačů, všemocné síly médií a technického pokroku nelze čekat, že na vsi bude pokorně tlouci do kovadliny kovář, švec sedět na verpánku, tkadlec tkát nepotřebné látky a hrnčíř točit na kruhu rozbitné nádobí. Ona hluboká potřeba odešla spolu s pokrokem - a již ve druhé polovině 20. století jsme našli vlastní cestu k udržování těchto hodnot - přenesením jejich základu do sféry kulturní, do umění, společenských potřeb, školení. Je tedy na nás, odbornících, znalcích a milovnících těchto oborů, aby se dělalo v této sféře víc, aby se naše společnost dokázala u těchto hodnot častěji zastavit, ocenit tvorbu řemesel, umět se zaposlouchat do nenapodobitelných tónů lidové muziky, umět si ale také společně zazpívat, naladit duši, pobavit se v tradičním stylu. Zejména pak vrátit tento prostý způsob vyjadřování do rodin, do škol. Protože, jako i v jiných okruzích života, i ve světě lidových tradic platí, že děti a mládež jsou tím jediným článkem živého řetězce, který směřuje do časů budoucích.
PhDr. Jiřina Langhammerová
Národní muzeum – Národopisná expozice - Musaion