Pruvodní text k EHD 2009 

Jeden rozměr času je obzvláště naléhavým – je to tísnící neopakovatelnost, nevratnost a neodvratnost dění. Památky, tedy zhmotnělé dědictví nesoucí svědectví, vždy a po všechny časy pozvolna zanikaly. Postupně se smýval jejich povrch a drolilo jádro v souladu se zákonitostmi vesmírné entropie. Přestože se však kultury dávnověku takto odhmotnily a proměnily v prach, zůstali jsme naplněni jejich dědictvím, vzorci chování a společenskými archetypy bez ohledu na to, zda jsme si to přáli či nikoli.

 

Památky slouží jako jeden z mostů, po nichž přechází dědictví z minula k nám. Je však třeba pominout sběratelský přístup a přijímat památku nikoli jen jako podivuhodný artefakt, ale především jako nositele svědectví a zprostředkovatele sdělení skrytého a nezjevného. Pak můžeme také přijmout skutečnost, že přese všechno úsilí je také trvání historického předmětu nebo starobylého objektu konečné.

 

Rozhodující totiž je, abychom mu poskytli dostatek času k tomu, aby své svědectví předal. A abychom také byli připraveni a ochotni jeho svědectví přijmout, porozumět mu. Tušíme, že je toho mnoho, co je ke sdělení, ale protože si jsme vědomi, jak nesnadno a pomalu přijímáme a skutečně niterně chápeme, proto bojujeme za prodloužení vymezeného času. Nikoli však ledajakého času, nýbrž času, který je využit a nepromarněn, času ve kterém přijímáme a po který jsme inspirováni, iniciováni… Toto je rozhodující čas památky, nikoli čas strávený v depozitáři či za plotem.

 

Teprve čas, kdy svědectví, duchovní sdělení či poselství přijímáme, kdy skrze památku nahlížíme náznaky nebo fragmenty duchovna dávné kultury, teprve takový čas památky je smysluplný. K tomu však musíme s tímto nositelem svědectví skutečně žít a musíme jej nechat plnohodnotně existovat. A to znamená také stárnout. Je to sice značně rizikový způsob bytí (jako je riziková každá skutečná existence), avšak plně bezpečnou alternativou by bylo jen umrtvení a mumifikace.

 

Pokud totiž památku z každodenního života vyloučíme a umístíme na piedestal, zavřeme do vitríny nebo ohradíme ochranným plůtkem či dekorativním šňůrou, umlčíme ji. Změníme ji v exponát, barevného, avšak mrtvého brouka ve vitríně, v exotickou pozoruhodnost. Ztratíme šanci slyšet, co bychom slyšet měli.

 

Cestou, jak přečíst svědectví a porozumět mu natolik, aby se stalo naší součástí, je proto nejen péče o prodloužení hmotného bytí historických artefaktů, ale především opakované hledání způsobů a schopností takového soužití s památkami a pobývání v jejich prostředí, které umožní, aby předávání toho podstatného mohlo probíhat po celé řady generací.

 

Aby ve chvíli, jež jednou nastane a kdy se památka neodvolatelně rozpadne, bylo její nezjevné, ale zásadní svědectví již definitivní součástí našeho bytí.