Nositel tradice lidových řemesel

Nositel tradice lidových řemesel legislativní rámec »

Nositel tradice lidových řemesel 2009

• Božena Habartová, Uherské Hradiště – obor - výroba mužských lidových krojů
• František Mikyška, Petrovice u Sedlčan – obor – sekernická výroba
• Karel Hanák, Hodonín – obor – výroba habánské fajánse
• Ladislav Chládek, Výprachtice – obor - výroba hraček štípaných ze soustruženého bloku
• Vít Kašpařík, Velké Karlovice – obor - výroba hudebních nástrojů

Božena Habartová (*1964) patří mezi několik málo krojových krejčí, kteří během svých učňovských let v družstvu lidové výroby Slovač měli možnost spolupracovat s tradičními výrobci lidových oděvů a získávat od nich potřebné zkušenosti a znalosti. Výroba tradičních krojů není záležitostí pouze krejčovských zkušeností, které jmenovaná získala na Středním odborném učilišti ve Vizovicích a tříletém nástavbovém studiu v Brně, ale též znalostí o střihu tradičních oděvních součástek, výběru materiálu, jeho barevnosti, výzdobě krejčovskou výšivkou včetně jejich svébytných vzorů. Všechny tyto znalosti postupně získávala od mistrů tradiční výroby, mezi něž patřil krejčí F. Mikulec a J. Borek, vyšívačky D. Fryčová, M. Badinová a další. Získané zkušenosti bohatě zúročila při zhotovování krojových zakázek pro soubory lidových písní a tanců z Moravy i Slovenska, krojové skupiny z okolních vesnic i jednotlivce, kteří se na Slovač obraceli. Po zániku dílny založila vlastní živnost a ve výrobě krojů pokračovala pro zákazníky z nejbližšího okolí. V současné době, kdy přestaly existovat zavedené a osvědčené dílny vyrábějící řemeslně kvalitní a současně i etnograficky věrné repliky lidového oděvu, je práce paní Boženy Habartové velmi důležitá. V její osobě se spojuje tradiční výroba se současnými zkušenostmi a znalostmi a především chutí nadále pracovat a zhotovovat kroje. Své znalosti předává především svým dcerám, které ji pomáhají při výrobě zakázek. Práce jmenované byla zachycena v rámci jednoho z dílů encyklopedie Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v ČR - Textilní techniky IV. část 8.

Karel Hanák (*1960) patří v současné době k našim nejlepším výrobcům majoliky a habánské fajánse. Svou produkci směřuje na domácí i zahraniční trh. Své zboží nepřestal vyrábět ani v nepříznivých letech po rozpadu distribuční sítě ÚLUV. První zkušenosti s majolikou získával v keramické dílně F. Němce v Ratíškovicích a později u J. Neduchala v Dubňanech, kde se vyučil točířem a malířem majoliky. Teoretické zkušenosti si rozšířil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uh. Hradišti, kde se věnoval keramice a volné plastice. Po skončení vojenské služby nastoupil do dubňanské dílny. Zde pracoval nejprve jako točíř a později jako mistr. V této pozici se věnoval i návrhářství nových vzorů a dekorů, v nichž se snažil o uplatnění jednotlivých výzdobných prvků habánských fajánsů. Po zrušení dílny v roce 1993 si založil vlastní živnost a v práci pokračuje dodnes. Výroba habánských fajánsů navazuje na historické a zlidovělé předlohy, které po sobě zanechala německy mluvící sekta novokřtěnců, usazená na Moravě v 16. a na počátku 17. století. Jejich výrobky byly inspirací pro řadu dílen po celé 20. století, kvalitní repliky vznikaly však spíše ojediněle a o komplexní sortiment výrobků se nepokusil nikdo. Karel Hanák se s výrobou seznamoval postupně, nejprve jako točíř a malíř majoliky, později studiem literatury a především dochovaných historických kusů. Díky tomu dokázal postupně oživit jak úplný sortiment tvarů, tak dekorů a barev. Dnes jsou jeho práce oceňovány doma i v zahraničí, kde jsou vyhledávány sběrateli i muzei, které s nimi obohacují své historické expozice i stálé výstavy.

Ladislav Chládek (*1944) je v součastné době jediným znalcem technologie výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku. Technologie byla v minulosti rozšířena na české i německé straně Krušných hor, kde se v obci Seiffen udržuje dodnes. V Čechách však s odsunem německy mluvícího obyvatelstva zcela zanikla a její obnova je spojena s činností Ladislava Chládka. S výrobní technologií se dostal do kontaktu na počátku osmdesátých let 20. století, kdy ho pro její obnovu získala Jarmila Jeřábková, jedna z předních výtvarnic Ústředí lidové umělecké výroby. S jejím přispěním začal studovat dochované hračky i popisy výroby, až postupně celou technologii obnovil. Hračky dodával nejprve do sítě prodejen ÚLUV a po jejím zániku též do soukromých prodejen a sám je nabízí na nejrůznějších trzích řemeslných výrobků. Výroba hraček štípaných ze soustruženého bloku je specifický lokálně omezený technologický postup, který se v současné době nikde jinde na území České republiky nevyskytuje. Výroba začíná výběrem vhodného bloku dřeva, z něhož se soustruží dutý prstenec, jehož reliéf odpovídá tvaru budoucí hračky. Nejčastější inspirací jsou tvary zvířátek a ptáčků. Po dokončení se prstenec rozřízne a z jeho obvodu se štípou jednotlivé plošky, které již mají tvary konkrétních hraček. Dále následuje broušení, osazování koleček a povrchová úprava voskovou nebo olejovou lazurou, díky níž si hračky ponechávají přírodní vzhled.

Vít Kašpařík (*1970) je jedním z mála výrobců, kteří se věnují stavbě lidových hudebních nástrojů. Na počátku jeho zájmu o výrobu stál jeho otec Jan Kašpařík, nadšený badatel, organizátor a výrobce historických hudebních nástrojů. Díky němu se od mládi pohyboval v prostředí známých organologů, jako byli např. Ludvík Kunz či Pavel Kurfürst a také stavitelů hudebních nástrojů, s nimiž spolupracuje doposud. Po dokončení střední průmyslové školy slévárenské si rozšířil vzdělání v oboru kovář a postupně vystřídal několik zaměstnání. Píšťalky zpočátku vyráběl pouze příležitostně pro nejbližší přátele a známé, poté co se přesvědčil o jejich kvalitě a možnostech prodeje, začal se výrobě věnovat soustavně. V dnešní době vyrábí několik typů píšťal koncovek, fléten, bezových klarinetů a rákosových hobojů i kostěných píšťalek. S úspěchem postavil též housle - ochlebky, basičku, kobzu a dudy. Hudební nástroje vyrábí Vít Kašpařik výhradně z přírodních materiálů. Nejčastěji se jedná o příhodně tvarované větve javoru, buku, topolu, lísky či černého bezu. Dřevo řeže v zimě, nechává je vyschnout a teprve posléze s ním pracuje. Nejprve se odstraní kůra (pokud se ovšem nejedná o rustikální bezovou flétnu), vyvrtá se duše, aby vznikla vzduchová trubice budoucí píšťaly. Následuje prořezání labia, otvoru, o jehož šikmé stěny se rozráží vzduch, procházející jazýčkem. Zde vzniká prvotní tón nástroje. Konečný zvuk nástroje určuje délka píšťalky a počet hmatových otvorů. Hloubí se od nejhlubších po nejvyšší tóny a otvory se nakonec začistí. Finální úprava povrchu píšťaly se provádí namáčením do lněného či parafínového oleje.

František Mikyška (*1949) je v současné době jedním z několika málo žijících sekerníků – výrobců mlýnských kol a mlecích složení. Řemeslu se naučil doma, narodil se a vyrostl na malém mlýně, kde mlynář musel zajišťovat veškerou údržbu a opravy sám. Od svého otce se postupně naučil celou řadu dovedností nutných k údržbě a opravám mlecího soukolí a své znalosti práce se dřevem si rozšířil i jako stavební technik. Pro další směřování byla rozhodující spolupráce s Národním památkovým úřadem při obnově vnitřního vybavení rodinného mlýna a jeho zchátralého mlýnského kola. Od roku 1988 se ve spolupráci s Luďkem Štěpánem začal věnovat výrobě kol na spodní a později i vrchní vodu, nejprve na rodném Sedlčansku a následně i v několika desítkách dalších lokalit naší republiky. Postupně ve výrobě dosáhl takového mistrovství, že dnes již ovládá všechny potřebné výrobní postupy nutné k výrobě vodního kola, palečního kola, převodů a mlýnské hranice. Umí navrhnout a vyrobit mlecí koš, lub a moučnou truhlu, stejně tak jako vantroky a stavidla. Při práci využívá tradiční spoje pomocí dřevěných hřebíků, dřevěných klínovaných čepů, osazení zděří za tepla, dřevěná ložiska a další jednotlivosti nutné ke kvalitnímu zvládnutí práce. V rámci rodiny patří k jeho pokračovatelům dva synové, vyučení truhláři, kteří se na realizaci zakázek podílejí. Pravidelně se účastní řemeslnických setkání na Veselém kopci a v Městském muzeu v Milevsku. Vlastní práci prezentuje na rodném mlýně, kde vytvořil malé muzeum sekernického řemesla.

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2008

Marie Skrežinová, Zlechov – obor výroba textilních květin, vonic a věnců
František Pavlica, Hroznová Lhota – obor výroba a hotovení doškové krytiny
Eva Minksová, Velká nad Veličkou – obor horňácká výšivka
Ludmila Dominová, Zliv u Hluboké nad Vltavou – obor výšivka z rybích šupin
Pavel Číp, Zubří – obor výroba hudebních nástrojů

podrobnosti zde

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2007

Rozálie Blažková (*1941) - Nesvady, pletení z kukuřičného šustí
Hana Buchtelová (*1961) - Malá Vrbka, tkalcovství plátna
Blanka Mikolajková (*1960) Rožnov pod Radhoštěm, technologie pletení na rámu.
Iveta Dandová (*1963) - Mnichovo Hradiště, zpracování orobince
František Tureček (*1928) - Tvrdonice, obuvnické řemeslo

podrobnosti zde

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2006

Josef Hruška ( *1941), Valašské Meziříčí, kovář a podkovář
Jaroslav Sucháček st. (*1936), Lhota u Vsetína, výroba kamenných brousků
Ludmila Kočišová (*1931), Vnorovy, zpracování kukuřičného šustí
Dana Ptáčková (*1950), Morkovice, košíkářka
Miloslava Zatloukalová (*1959), Brodek u Konice, zpracování slámy

podrobnosti zde