Česká krajina
Kdybych měl psát o maďarské krajině, to by se to psalo! Široširá rovina, nedozírná puszta. Občas vahadlo nebo řeka.
Nebo taková ruská či kazašská step. Krajina, velká aspoň jako Čechy. Krajina, jak deska u stolu. A zase občas do ní zaříznutá řeka. Revet a stonět Dnip širokij... Koncentrovaná melancholie, nebo alespoň zadumanost.
Za to ta naše, tuzemská. Co kout, to jiný svět. Chvíli v dur, chvíli v moll, jednou zakláníš hlavu, abys viděl temeno kopce, jindy dna údolí nedohlídneš. Desetitisíce zrcadel nastavuje slunci česká krajina. Stačí jen ta jihočeská, nebo někdejší, pernštejnská, na Pardubicku. A jaká krásná jména ta zrcadla mají: Bošilecký, Svět, Dehtář, Bezdrev, Víra, Naděje, Láska - i Klec nebo Nevděk.
Ze silnice z Humpolce do Želiva jsem objevil kořeny pohádkového "Za devatero horami..." Dojeďte si tam a dáte mi za pravdu. Nebo se vypravte do Borové. Té Havlíčkovy. Na samém vršku kopce, na němž Borová vysedává, je kostelík svatého Víta. Kolem má malý hřbitůvek s pevnou zdí. A pod tu zeď si sedněte a zadívejte se - třeba za sluncem. Budete si připadat jako pták, vznášející se nad krajinou. A zase vás napadne: Za devatero horami...Jenže: jakými horami? Jsou to snad Alpy nebo dokonce Himálaj? Kdepak, jsou to ty pěkné pra- a prvohorní kopečky, oblé a milé jako tvary vaší milé. Kam se u nás podíváte, tam ty ženské obrysy v krajině najdete. Pravda, až na Milešovku, to byla sopka, ale už dávno vyhaslá. Nebo takové Trosky, vypreparované sopouchy dávného vulkánu. Ale ono cherchez la femme možná platí i pro sopku Milešovku, i pro ty Trosky.
A šli nebo jeli jste po nějaké naší řece? Třeba po proslulém Rio Negro, ovšem v našem měřítku? Po Černé řece, alias Svratce? Po řece desítek tváří a proměn? Tam nahoře, u Čtyř Palic to je bublající potůček v lukách - a sledujte ji v kaňonu pod Pernštejnem nebo u Černvíru! A což taková Želivka, za svobodna Hejlovka? Taky začíná mezi mechem, jen takovým čůrkem, pak zmohutní - nakonec si ji vytočíte v Praze z kohoutku. Nebo Blanice. Obě, Vlašimská i Protivínská či čí...Kousek od Blaniččího pramínku, někde mezi Táborem a Vlašimí to je stříbrná nitka, která si jen tak prozurčí pod vesničkou s ještě líbeznějším jménem Blanička. Ticho tam je, že se dá krájet, pokud vám uši nezahltí skřivaní trylek ausgerechnet nad tou Blaničkou.
A další nebo: severozápadní Plzeňsko. U hradu Nečtiny se moc česky necítím a nutí mne to k zamyšlení, proč to všechno bylo a zda toho bylo zapotřebí. Ale kraj a krajina to je úžasná, sem tam něco jako stolová hora, třeba kousek od Manětína...a potoky, potůčky, rybníky a řeky. Řeky jako střela. Spíš s velkým S. Střela, co je nad ní Rabštejn.
A abych byl spravedlivý, takové Znojemsko sice většinou kopečky neoplývá, ale co není nahoře, může být dole. Hardegg není kletba, ale místo tak úžasné, až se tají dech. Sám už je v Rakousku i s pohádkovým hradem mexického Habsburka, ale ta hardeggská vyhlídka vysoko nad Dyjí, vyhlídka od lesa plného bramboříků víc než bejvalo za populárního MDŽ!
A ležící ještěr? Pálava, Pavlovské vrchy? Copak mohla věstonická Venuše být vysochána jinde? A to tam ještě po vinicích nebylo ani památky!
Kdepak, já odtud nemůžu. Kolegové i cizí lidé se mne ptají, které země a světadíly jsem už procestoval - a já stereotypně odpovídám: na ty je čas, až poznám tu svou zem.
Nevím, zda by se mi tu líbilo v dobách dávno minulých. Tak dávných, že ještě ani neolitická revoluce necinkala klíči. Pazourky spíš. Představte si, jak ta zdejší krajina vypadala před počlověčením. Nikdo do ní nekecal a nezasahoval, jen klima, počasí a čas. Jen odtekl poslední ledovec, a to bylo někdy před 15 - 20 tisíci lety, tak se to naše Středoevropsko hned třikrát převlíkalo. Vždyť ne nadarmo srovnávám krajinu se ženskou. Nejdřív tu byla tundra, pak převládly borové a březové lesy. Takový současný "ruský les". A pak se zas ta tundra vrátila, to jak kličkovalo počasí. Jako móda. Asi před deseti tisíci lety to už byla jiná. To už se dal vývoj rovným směrem k dnešku. Pravda, nejdřív tu zase vládly borové a březové lesy, ale po nich nastoupila vševláda lísky. Lískových oříšků. Říká se tomu období boreál a já bych chtěl být v té době plchem nebo veverkou. Jenomže se oteplovalo dál a dál - a to už se začínal vynořovat pračlověk Janeček. Nejdřív byla skoro celá zem porostlá smíšenými doubravami, po nich přišly lesy buko-jedlové (něco, co známe dosud z Karpat), pak přistoupil ještě habr a odtud už byl jen krůček k období kulturních lesů a kulturní stepi. Obyčejný člověk má pro výraz kulturní step kratší pojem: pole. A já, který v sobě nijak netají českého sedláka, mám pro pole slabost. Orchideou mne neuctíte, zato větrnou vlnkou, přeběhnuvší po žitném lánu ano.
Takhle zjednodušeně to vypadá, že ta naše krajina musela být v poledové době pěkně zglajchšaltovaná, stejná od Šumavy k Tatrám. Teď, bohužel, jen k Beskydům. Nevěřte tomu, byla i tehdy krásně rozmanitá. Třeba podél velkých řek: dřenice a občasné povodně se zasloužily o to, že podél nich vznikaly i docela rozměrné louky, spíš pralouky, které nikdo nekosil, jen si levý a pravý břeh řeky podával naplaveniny zleva doprava a naopak. Tak blízko vody les moc šancí neměl. Zato v širokých úvalech ano a tam vznikaly luhy. Nejen ty Smetanovy, české, s háji, ale skutečné, vlhkomilné lesy s křemelákem (to je dub, ne houba), topoly a osikami, s jasany a jilmy. A olšemi i vrbami, to především. Ve středních polohách, třeba na Karlštejnsku, obsadily každou stráň smíšené habrové doubravy. Souvisle, bez paseky. A nahoře, v polohách nad 600 m brzy vystřídaly bukojedlové porosty smrky. Dávno před smrkovými monokulturami dneška rostly na Šumavě i v Krkonoších rozlehlé smrkové hvozdy, tzv. klimaxové smrčiny, poslední stadium vývoje vegetace bez zásahu člověka. Ten v luzích, doubravách i smrčinách nejdřív jen lovil, ale jakmile se usadil a začal pást a polařit, skončil přirozený vývoj a nastoupilo počlovečení. Až do dnešních dnů.
A já se na něj nezlobím, protože pak krásně poznám rozdíl mezi Polabím a Podkrkonoším, Moravskou bránou a Slováckem či Lednicko-valtickým areálem. Pochopil jsem, jak je důležitý biokoridor, tvořený galerií vrb a olší kousek pod Stonařovem u Jihlavy. Důležitý pro transport a neviditelný pohyb a putování všelijakých živáčků vázaných na vodoteč, od hryzců až po ledňáčka a vážku. Už vím, čím mě překvapí pískovcová skalní města od Kokořína až po Broumov, vím, že proslulý Krčín se inspiroval u Pernštejnů na Pardubicku a tak máme místo zabahnělé krajiny chráněnou krajinou oblast Třeboňsko, chráněnou dokonce jako Mezinárodní biosférická reservace. A lidé, kteří tu krajinu tvořili a tvoří jsou na ni hrdí a vrací se tam, do skutečného domova. A kreslí ji, jako Franta Kaván, Slavíček a Dvořák. Bohuslav. Jaro v Železných horách, to je koncentrovaná česká krajina.
"Je dobře, když vodněkud jsme" zní Votrubcova věta.
Pan Votrubec je starý brusič kamenů. Z Kozákova.
A Kozákov, to je taky kus české země.
/-vV-, 18.3.2008/